Tipy na výlety

Historické náměstí

přirozené centrum města ve své dnešní podobě vzniklo v posledních desetiletích 16. století, přesunem původního náměstí do těsné blízkosti vstupu do zámku. Během první poloviny 17. století zde vyrostla řada renesančních domů, mnohé se dochovaly v nepříliš změněné podobě dodnes...

K těm významnějším patří dům U Rytířů se sgrafitovou výzdobou a tzv. kanovnický dům. Ozdobou náměstí je kašna se sochou Pomony s rohem hojnosti z počátku 18. století a monumentální barokní Sousoší Nejsvětější Trojice z let 1723-1724. Historické středověké jádro města bylo prohlášeno městskou památkovou rezervací.

Sgrafitový dům U Rytířů

Bezesporu nejzajímavější na náměstí je rohový dům (č.or. 11), který pochází z doby před rokem 1591, s nárožním čtyřbokým arkýřem. Do výše prvního patra (druhé byla vystavěno až po polovině 19. století) je zdobený renesančními sgrafity s biblickými a antickými výjevy, datovanými do první čtvrtiny 17. století. Pozoruhodný je také arkádový ochoz ve dvoře.

Kašna

Kolem roku 1700 byla do horní části náměstí instalována kašna ve tvaru kamenné polygonální nádrže s hranolovým pilířem s chrliči uprostřed. Ta sloužila jako zdroj vody pro obyvatelstvo vnitřního města. Na pilíři je alegorická socha Pomony s rohem hojnosti a štítem s rodovým znakem Dietrichsteinů.

Sousoší Nejsvětější trojice

V dolní části náměstí vyniká monumentální barokní sloup – Sousoší Nejsvětější Trojice z let 1723-1724, nazývaný též někdy Morovým sloupem. Stavbu podle výtvarného návrhu A. J. Prennera zadal kníže Walter Xaver z Dietrichsteina kameníkovi Andreasi Steinböckovi, sochařskou výzdobu (sv. Jan Nepomucký, sv. František Xaverský a sv. Karel Boromejský) vytvořil Ignác Lengelacher. Monument stojící na šestiboké stupňovité základně s trojicí toskánských sloupů uzavírá trojboký jehlan se symbolem sv. Ducha, stojící na nebeské sféře s obláčky a andílky se sochami Boha Otce a Krista. Sloup byl opravován v letech 1897 a dále pak v letech 1997-1998.

Kanovnické domy

V protějším rohu (dům č.p. 4) nechal František z Dietrichsteina vybudovat z několika stávajících parcel jednopatrový dům pro kanovníky mikulovské kapituly, založené v roce 1625. Zatímco exteriér domu si ponechal svou původní renesanční podobu se štíty zdobenými sgrafitovou rustikou, interiér byl poznamenán zhoubným požárem města v roce 1784, kdy vyhořel a byl zcela přestavěn.

-zámek a zámecký park - zámecká zahrada v Mikulově je jedním z největších zahradních areálů hradního typu České republiky. Tvoří ji četné zahradní terasy, položené v různých výškových úrovních po obvodu Zámeckého kopce. Od svého založení na přelomu 16. a 17. století do konce druhé světové války patřila mezi významná díla zahradní architektury. Dlouhá poválečná desetiletí však nebyla udržována a téměř zanikla. V současnosti jsou jednotlivé zámecké terasy postupně obnovovány jejími správci a majiteli zámku - Regionálním muzeem v Mikulově a Jihomoravským krajským úřadem.

Nová kompozice se svým charakterem navrací k původní etapě svého vývoje - italské barokové zahradě na terasách. Důvodem je úplný zánik poslední realizované úpravy - přírodně krajinářské zahrady anglického typu, čímž se ve své celistvosti obnažily nejen půdorys původní barokové zahrady (1611-1784) a její stavební dominanty, ale i barokní princip budování prostoru jako celku. Myšlenková a kompoziční vazba zahradních teras na interiéry a architekturu zámku, města a okolní krajiny se stává opět zřetelně čitelná.

- židovská čtvrť - počátky mikulovské židovské obce sahají do období po roce 1421, kdy byli Židé vypovězeni rakouským vévodou Albrechtem V. z Vídně a Dolních Rakous. Část těchto běženců nalezla útočiště v Mikulově, který ležel těsně při hranicích.^[6] Další příliv nastal za vlády Albrechtova syna Ladislava Pohrobka, který vyhnal Židy z moravských královských měst.

Tito ve středověku opovrhovaní vyhnanci se počali usazovat ve zdejším podhradí, kde tak posléze vznikla samostatná židovská čtvrť, jež získala v roce 1591 samosprávu s vlastním rychtářem a s dalšími výsadami.^[6]Mikulovská židovská obec se postupně rozrůstala a získávala na významu, až se nakonec stala jednou z nejvýznamnějších na Moravě.^[7] To byl také důvod, proč se Mikulov stal v první polovině 16. století sídlem moravských zemských rabínů, kteří zde sídlili do roku 1851. Tím se město stalo kulturním centrem moravského židovstva. Jako v pořadí druhý zemský rabín zde v letech 1553–1573 působil slavný tvůrce Golema rabi Jehuda Löw(1525–1609).

Život zdejší židovské obce poznamenalo několik velkých požárů. 10. srpna 1719 zničil rozsáhlý požár celou židovskou čtvrť. Po znovuvybudování ghetta přišla v dubnu 1737 další ohnivá pohroma.^[7] V první polovině 18. století žilo v Mikulově na 600 židovských rodin a zdejší židovská obec byla nejpočetnější na Moravě (přebývalo zde téměř 10 % moravských Židů).^[8] V první polovině 19. století tvořili Židé téměř polovinu obyvatel města, ale po získání plné občanské rovnoprávnosti v roce 1848 začalo jejich stěhování do velkých měst, zejména do Brna a Vídně, kde měli lepší ekonomické podmínky.

Roku 1851 došlo k rozdělení funkce mikulovského rabína a moravského zemského rabína. V Mikulově pak působili tito rabíni: Solomon Quetsch (1855–1856), Mayer Feuchtwang (1861–1888), David Feuchtwang (1892–1903),Moritz Levin (1903–1918), Alfred Willmann (1919–1938).

Také v 19. století došlo k řadě požárů, ovšem katastrofální následky měl až požár v září 1924, a zejména v dubnu 1926, kdy oheň zasáhl 91 domů.^[6] Tyto dva poslední požáry byly jedním z podnětů pro vznik Židovského ústředního musea pro Moravsko-Slezsko, které bylo v Mikulově otevřeno 24. května 1936 a jehož zakladatelem byl JUDr. Richard Teltscher.

Úplný zánik mikulovské židovské komunity přinesla druhá světová válka. Z 472 židovských obyvatel města v roce 1938 se 110 podařilo uprchnout před nacisty do ciziny. 327 jich však nepřežilo holocaust.^[6] K obnovení obce již nikdy nedošlo.

Dnes je památkou na kdysi rozsáhlé židovské ghetto s 317 domy, z toho více než 90 renesančními, jen barokní synagoga, která slouží jako židovské muzeum, 45 domů chráněných jako nemovitá kulturní památka^[9] a rozsáhlý židovský hřbitov s několika tisíci náhrobků. Jeho nejstarší a nejcennější částí je takzvaný „rabínský vršek“ s náhrobky moravských zemských a místních rabínů a příslušníků nejbohatších mikulovských rodin.

Židovský hřbitov

patří k nejvýznamnějším židovským hřbitovům v České republice. Svým významem se řadí hned vedle hřbitovů na Starém městě pražském a v Kolíně, a je tedy jedním z nejstarších a nejdůležitějších židovských hřbitovů na Moravě.^[1] Od roku 1958 je chráněn jako

Kozí hrádek

patří k jedné ze tří skalnatých dominant města Mikulova. Kozí hrádek se odedávna podílel na strategické kontrole cest spojujících Brno s Vídní a tak spoluzabezpečoval náležitou ochranu.

Na vrcholu Kozího vrchu byla v 15. století vybudována dvoupatrová dělostřelecká věž s ochozem, prolomená střílnami. Vybudování této věže přispělo ke zlepšení obranné techniky Mikulova, zejména mikulovského hradu (dnešního zámku), který tímto získal velmi dobré obranné schopnosti nejen u nás, ale i v rámci kulturní památka České republikystřední Evropy. Dodnes se dochovalo toto pozdně gotické předsunuté opevnění s břitem.

Přírodní rezervace Turold

Jeskyně Na Turoldu se nachází v přírodní rezervaci vrchu Turold (385 m n.m.), který leží na severním okraji města Mikulova a patří k nejstarším přírodním rezervacím na území dnešní chráněné krajinné oblasti a biosferické rezervaci.