Tipy na výlety

Klentnice

Sirotčí hrad (Rossenstein)

dostal svůj název podle rodu Wehingenů, feudálů švábského původu, jejichž jedna větev Sirotků se přestěhovala v první polovině 13. století z Rakous na Moravu.

Zříceniny působí velmi charakteristickým dojmem. Zanikl tedy zřejmě někdy před r. 1590. Jako zcela pustý jej označuje urbář z r. 1629. Hrad byl vybudován na dvou rozeklaných skalních útesech, oddělených hlubokou roklí, z níž je přístup do krasové jeskyně. Hlavní část spočívala na jižním skalním útesu. Dochovala se průčelní 2,5m silná a 8m vysoká zeď s jedním oknem, mezerovitě spojená se zbytky věže s třemi okenními oblouky nad sebou.

Romantická zřícenina Sirotčího hrádku a její typická silueta patří neodmyslitelně k Pálavským vrchům jako Romeo k Jůlii. Ať již okolím jen projíždíte nebo se vydáte obdivovat krásy tohoto vínem vonícího kraje, všude na vás bude Sirotčí hrádek vykukovat.

Nevelký hrad z přelomu 13. a 14. století má velmi zajímavou dvoudílnou dispozici. Dominantnější podobu má hrad od západu, kde jakoby vyrůstal z vysokých a štíhlých vápencových skal. Hrádek se opravdu svou celkovou skladbou hodně přizpůsobil stávajícím skalám. 

Jižní, známější část hradu, je přístupná od jihovýchodu, kde se dodnes na jižní stěně zachoval vstupní přístavek. Tato část zaujala přibližně trojúhelnou vrcholovou plošinu. Z této části se zachovalo zdivo takřka do výše prvního patra. Jen severní stěna této části podlehla zubu času. Tato část hradu tvořila palácovou disposici s obytnou částí na východní straně (o čemž svědčí velké okno) a se zužující se částí k západu, kde na strmé skále vrcholí štíhlou zaoblenou věžicí. Z druhé části hradu na nepřístupném severním skalisku se nedochovalo prakticky nic. Jen několik skromných úseků zdiva. Na úpatí kolem skal se rozkládalo valem a palisádou ohrazené předhradí tohoto hradu, po kterém dodnes zůstala jen obdivovaná cisterna na vodu.

Sirotčí rádek můžete navštívit prakticky v kteroukoliv roční dobu, je zcela volně přístupný. Stezka k němu vede buď přímo z obce Klentnice, nad níž se hrad nachází, nebo při tůře z Mikulova až na Děvičky. Návštěva však opravdu stojí za to.

- Stolová hora - (též Tabulová hora) na Pálavě je mohutný vápencový kopec s téměř dokonale rovnou vrcholovou plošinou, na které už v mladší době bronzové stávalo opevněné sídliště. Na jižním svahu roste vzácná šalvěj etiopská(Salvia aethiopis), která tu má pravděpodobně jedinou původní lokalitu na našem území. 

Pony ranč

Menhiry

Mikulov

historické náměstí

přirozené centrum města ve své dnešní podobě vzniklo v posledních desetiletích 16. století, přesunem původního náměstí do těsné blízkosti vstupu do zámku. Během první poloviny 17. století zde vyrostla řada renesančních domů, mnohé se dochovaly v nepříliš změněné podobě dodnes...

K těm významnějším patří dům U Rytířů se sgrafitovou výzdobou a tzv. kanovnický dům. Ozdobou náměstí je kašna se sochou Pomony s rohem hojnosti z počátku 18. století a monumentální barokní Sousoší Nejsvětější Trojice z let 1723-1724. Historické středověké jádro města bylo prohlášeno městskou památkovou rezervací.

Sgrafitový dům U Rytířů

Bezesporu nejzajímavější na náměstí je rohový dům (č.or. 11), který pochází z doby před rokem 1591, s nárožním čtyřbokým arkýřem. Do výše prvního patra (druhé byla vystavěno až po polovině 19. století) je zdobený renesančními sgrafity s biblickými a antickými výjevy, datovanými do první čtvrtiny 17. století. Pozoruhodný je také arkádový ochoz ve dvoře.

Kašna

Kolem roku 1700 byla do horní části náměstí instalována kašna ve tvaru kamenné polygonální nádrže s hranolovým pilířem s chrliči uprostřed. Ta sloužila jako zdroj vody pro obyvatelstvo vnitřního města. Na pilíři je alegorická socha Pomony s rohem hojnosti a štítem s rodovým znakem Dietrichsteinů.

Sousoší Nejsvětější trojice

V dolní části náměstí vyniká monumentální barokní sloup – Sousoší Nejsvětější Trojice z let 1723-1724, nazývaný též někdy Morovým sloupem. Stavbu podle výtvarného návrhu A. J. Prennera zadal kníže Walter Xaver z Dietrichsteina kameníkovi Andreasi Steinböckovi, sochařskou výzdobu (sv. Jan Nepomucký, sv. František Xaverský a sv. Karel Boromejský) vytvořil Ignác Lengelacher. Monument stojící na šestiboké stupňovité základně s trojicí toskánských sloupů uzavírá trojboký jehlan se symbolem sv. Ducha, stojící na nebeské sféře s obláčky a andílky se sochami Boha Otce a Krista. Sloup byl opravován v letech 1897 a dále pak v letech 1997-1998.

Kanovnické domy

V protějším rohu (dům č.p. 4) nechal František z Dietrichsteina vybudovat z několika stávajících parcel jednopatrový dům pro kanovníky mikulovské kapituly, založené v roce 1625. Zatímco exteriér domu si ponechal svou původní renesanční podobu se štíty zdobenými sgrafitovou rustikou, interiér byl poznamenán zhoubným požárem města v roce 1784, kdy vyhořel a byl zcela přestavěn.

-zámek a zámecký park - zámecká zahrada v Mikulově je jedním z největších zahradních areálů hradního typu České republiky. Tvoří ji četné zahradní terasy, položené v různých výškových úrovních po obvodu Zámeckého kopce. Od svého založení na přelomu 16. a 17. století do konce druhé světové války patřila mezi významná díla zahradní architektury. Dlouhá poválečná desetiletí však nebyla udržována a téměř zanikla. V současnosti jsou jednotlivé zámecké terasy postupně obnovovány jejími správci a majiteli zámku - Regionálním muzeem v Mikulově a Jihomoravským krajským úřadem.

Nová kompozice se svým charakterem navrací k původní etapě svého vývoje - italské barokové zahradě na terasách. Důvodem je úplný zánik poslední realizované úpravy - přírodně krajinářské zahrady anglického typu, čímž se ve své celistvosti obnažily nejen půdorys původní barokové zahrady (1611-1784) a její stavební dominanty, ale i barokní princip budování prostoru jako celku. Myšlenková a kompoziční vazba zahradních teras na interiéry a architekturu zámku, města a okolní krajiny se stává opět zřetelně čitelná.

- židovská čtvrť - počátky mikulovské židovské obce sahají do období po roce 1421, kdy byli Židé vypovězeni rakouským vévodou Albrechtem V. z Vídně a Dolních Rakous. Část těchto běženců nalezla útočiště v Mikulově, který ležel těsně při hranicích.[6] Další příliv nastal za vlády Albrechtova syna Ladislava Pohrobka, který vyhnal Židy z moravských královských měst.

Tito ve středověku opovrhovaní vyhnanci se počali usazovat ve zdejším podhradí, kde tak posléze vznikla samostatná židovská čtvrť, jež získala v roce 1591 samosprávu s vlastním rychtářem a s dalšími výsadami.[6]Mikulovská židovská obec se postupně rozrůstala a získávala na významu, až se nakonec stala jednou z nejvýznamnějších na Moravě.[7] To byl také důvod, proč se Mikulov stal v první polovině 16. století sídlem moravských zemských rabínů, kteří zde sídlili do roku 1851. Tím se město stalo kulturním centrem moravského židovstva. Jako v pořadí druhý zemský rabín zde v letech 15531573 působil slavný tvůrce Golema rabi Jehuda Löw(15251609).

Život zdejší židovské obce poznamenalo několik velkých požárů. 10. srpna 1719 zničil rozsáhlý požár celou židovskou čtvrť. Po znovuvybudování ghetta přišla v dubnu 1737 další ohnivá pohroma.[7] V první polovině 18. století žilo v Mikulově na 600 židovských rodin a zdejší židovská obec byla nejpočetnější na Moravě (přebývalo zde téměř 10 % moravských Židů).[8] V první polovině 19. století tvořili Židé téměř polovinu obyvatel města, ale po získání plné občanské rovnoprávnosti v roce 1848 začalo jejich stěhování do velkých měst, zejména do Brna a Vídně, kde měli lepší ekonomické podmínky.

Roku 1851 došlo k rozdělení funkce mikulovského rabína a moravského zemského rabína. V Mikulově pak působili tito rabíni: Solomon Quetsch (1855–1856), Mayer Feuchtwang (1861–1888), David Feuchtwang (1892–1903),Moritz Levin (1903–1918), Alfred Willmann (1919–1938).

Také v 19. století došlo k řadě požárů, ovšem katastrofální následky měl až požár v září 1924, a zejména v dubnu 1926, kdy oheň zasáhl 91 domů.[6] Tyto dva poslední požáry byly jedním z podnětů pro vznik Židovského ústředního musea pro Moravsko-Slezsko, které bylo v Mikulově otevřeno 24. května 1936 a jehož zakladatelem byl JUDr. Richard Teltscher.

Úplný zánik mikulovské židovské komunity přinesla druhá světová válka. Z 472 židovských obyvatel města v roce 1938 se 110 podařilo uprchnout před nacisty do ciziny. 327 jich však nepřežilo holocaust.[6] K obnovení obce již nikdy nedošlo.

Dnes je památkou na kdysi rozsáhlé židovské ghetto s 317 domy, z toho více než 90 renesančními, jen barokní synagoga, která slouží jako židovské muzeum, 45 domů chráněných jako nemovitá kulturní památka[9] a rozsáhlý židovský hřbitov s několika tisíci náhrobků. Jeho nejstarší a nejcennější částí je takzvaný „rabínský vršek“ s náhrobky moravských zemských a místních rabínů a příslušníků nejbohatších mikulovských rodin.

židovský hřbitov

patří k nejvýznamnějším židovským hřbitovům v České republice. Svým významem se řadí hned vedle hřbitovů na Starém městě pražském a v Kolíně, a je tedy jedním z nejstarších a nejdůležitějších židovských hřbitovů na Moravě.[1] Od roku 1958 je chráněn jako 

Kozí hrádek

patří k jedné ze tří skalnatých dominant města Mikulova. Kozí hrádek se odedávna podílel na strategické kontrole cest spojujících Brno s Vídní a tak spoluzabezpečoval náležitou ochranu.

Na vrcholu Kozího vrchu byla v 15. století vybudována dvoupatrová dělostřelecká věž s ochozem, prolomená střílnami. Vybudování této věže přispělo ke zlepšení obranné techniky Mikulova, zejména mikulovského hradu (dnešního zámku), který tímto získal velmi dobré obranné schopnosti nejen u nás, ale i v rámci kulturní památka České republikystřední Evropy. Dodnes se dochovalo toto pozdně gotické předsunuté opevnění s břitem.

Přírodní rezervace Turold

Jeskyně Na Turoldu se nachází v přírodní rezervaci vrchu Turold (385 m n.m.), který leží na severním okraji města Mikulova a patří k nejstarším přírodním rezervacím na území dnešní chráněné krajinné oblasti a biosferické rezervaci.

Pálava

Svatý kopeček (363 m n. m.)

je jeden z kopců Pavlovských vrchů. Bradlo z jurských vápenců má tvar oválného hřbetu s plochým vrcholem a se strmými srázy. Na Svatém kopečku se nalézá množství zákonem chráněných druhů rostlin. Proto byl již v roce 1946 vyhlášen botanickou rezervací a od roku 1992 přírodní rezervací. Původní rostlinné druhy se udržely ve stepním společenstvu na vrcholu Svatého kopečku. Na jižních svazích roste druhově pestrá skalní step (kosatec nízký, kavyl Ivanův, ožanka horská). Unikátní je zde výskyt několika druhů parazitických záraz. Východní svahy pokrývají křoviny s dominantním hlohem, severní svahy byly v minulosti zalesněny. Na stepích se hojně vyskytuje teplomilný hmyz. K nejpopulárnějším obratlovcům Svatého kopečku patří výři velcí hnízdící ve stěně opuštěného lomu.

Dietrichsteinská hrobka

v dolní části náměstí se od roku 1612 nacházel kapucínský klášter, vedle kterého nechal František z Dietrichsteina roku 1623 (základní kámen byl vysvěcen o dva roky později) vybudovat napodobeninu Svaté chýše (Santa Casy) z italského Loreta. Stavba kostela byla podle projektu Giovanniho Tencally zahájena před rokem 1638 již za kardinálova nástupce Maxmiliána z Dietrichsteina. Nový kostel zasvěcený sv. Anně byl vysvěcen roku 1656 a Svatá chýše byla umístěna uprostřed jeho hlavní lodi. Souběžně se stavbou kostela probíhala i výstavba pohřební kaple Březnických z Náchoda při severní zdi a sakristie s klenotnicí v patře na straně opačné, v letech 1678–1682 přestavěné a hlavně nově vybavené umělecky náročnější štukovou výzdobou od Giovanni Castelliho z let 1679–1680 (dnes výstavní síň v domě č.p. 6). K jihozápadní straně kostela sv. Anny byla přistavěna pohřební kaple Dietrichsteinů, dnešní sakristie. V letech 1701–1706 byl kostel obohacen o monumentální zcela nové dvouvěžové průčelí, snad vybudované podle projektu Johanna Bernharda Fischera z Erlachu, i když jeho původní projekt realizován není. Téměř celý kostel, oddělený od úrovně náměstí urbanisticky mnohem vhodnějším schodištěm se sochařskou výzdobou, padl za oběť ničivému požáru města 14. září 1784. Nepoškozené zůstalo pouze kněžiště kostela s tzv. Náchodskou kaplí, obvodová zeď kostela se sledem bočních kaplí a zděná část severozápadního průčelí.

Krátce požáru hrozilo rozprodání zbytků kostela sv. Anny na stavební materiál, ke kterému sice nedošlo, ale první kroky k zabezpečení narušeného zdiva byly uskutečněny až v roce 1837 za Františka Josefa z Dietrichsteina. Ten nakonec nechal za základě projektu Heinricha Kocha celou stavbu v letech 1845–1852 přestavět na hrobní kostel Dietrichsteinů. Architekt zrušil původní hrobní kapli na jižní straně a starou kryptu nechal zasypat. Někdejší kněžiště uzavřel klasicistní zdí, nesoucí vročení 1846, čímž z dosavadní hlavní lodi vytvořil otevřené nádvoří. Arkády bočních kaplí byly zazděny a takto vzniklé chodby začaly sloužit k uložení rakví v letech 1617–1852 zemřelých členů rodu, po požáru provizorně uložených pod kostelem sv. Václava. Nově vzniklá kaple byla vybavena novým oltářem, nad nímž se zvedá monumentální krucifix od Franze Bauera, a velkým mosazným závěsným lustrem holandského typu, vyrobeném v roce 1854. Upraveno bylo i poškozené průčelí, zděné nástavce nahradily původní barokní báně a na balustrádu mezi oběmi věžemi byla osazena socha Krista a dvou andělů.

V této podobě zůstala hrobka až do počátku 90. let 20. století, kdy město přistoupilo k náročné rekonstrukci již poškozeného objektu. Byl zrestaurován kamenný plášť budovy i figurální výzdoba, stejně jako veškeré interiéry a prostor nádvoří s pomníkem Františka Josefa z Dietrichsteina s mramorovou sedící figurou knížete od Emanuela Maxe z roku 1859, původně vytvořený pro zámecký Sál předků. Po stranách pomníku jsou vytesány scény z působení F. J. z Dietrichsteina ve Valennciennes roku 1793.

 

Pavlov

ARCHEOPARK Pavlov

Terénní expozice lovců mamutů v Pavlově Na okraji Pavlova, v místě, kde se rozkládalo sídliště z období mladého paleolitu a které bylo v roce 2010 prohlášeno za národní kulturní památku, v současné době vzniká moderně pojatá terénní expozice.

Návštěvníci se zde můžou projít kolem odkrytých částí skládek mamutích kostí, ponechaných po archeologickém výzkumu přímo na jejím původním místě. Expozice, začleněná do moderně pojaté architektury, představuje zájemcům osídlení našeho regionu v době před 25–30 tisíci lety, zajímavou a bohatou materiální kulturu lovců-sběračů, včetně četných příkladů vyspělého umění, rituálů a pohřebního ritu. 

 

hrad Dívčí hrady (Děvičky)

Zbytky kdysi významného a pevného hradu zvaného jako Děvičky, Dívčí hrady, Maidberk (Maidenburg) se nachází západně od obce Pavlov na příkré, ze tří stran nepřístupné skále, asi 1km od nejvyššího vrchu Pálavy, Děvína.. Hrad je poprvé připomínán v r. 1222 pod slovanským jménem Dewiczky. Pro své strategické postavení zůstával hrad v zeměpanském držení. Stavba, jejíž zříceniny jsou dosud dominantou východního konce hřebene Pavlovských vrchů, tvoří protáhlý, nepravidelný obdélník, asi 65m dlouhý a přibližně 20m široký, uzavřený vysokou hradební zdí. Zkázu hradu způsobili Švédové po vítězné bitvě u Jankova v r. 1645, kdy na hradě byla jejich posádka, která před svým odchodem hrad i s Pavlovem vyplenila a zapálila

Zajímavostí hradu je, že na objektu nikdy nebyla postavena strážná věž, která ovšem bývala součastí obranného systému většiny dobových hradů. To znamená, že obrana hradu v tomto na války neklidném regionu spočívala v nezvykle vysokých a silných zdech, které jsou dodnes patrny. Od zříceniny hradu je překrásný výhled na Novomlýnské nádrže i do daleké krajiny.

Yacht club – možno využití koupání, půjčovna lodiček

Dolní Věstonice – věstonická Venuše

Poysdorf

20 km od nás se nachází Golfový resort Veltlinerland Poysdorf. Hřiště má 18 jamek a je situováno v mírně zvlněné krajině s nedotčenou přírodou, ovocnými sady a vinohrady, kam až oko dohlédne, to vše v dokonalé harmonii.

Lázně Laa

Termální lázně Laa jsou synonymem pro wellness, saunování a odpočinek. Najdete je 30km od Mikulova za hraničním přechodem Hevlín.

Lednice

Lednicko-valtický areál

Zámek

se nachází na pravém břehu Dyje, přibližně 12 km východně od Mikulova.

Zámek s rozlehlou zahradou patří mezi nejkrásnější komplexy v České republice. Lednické panství získali roku 1249 Lichtenštejnové a patřilo jim bezmála 700 let.

Dnešní podobu získal zámek při rozsáhlé rekonstrukci z poloviny 19. století v slohu imitujícím anglickou tudorovskou gotiku. Došlo tak k rekonstrukci původního renesančního zámku z 16. století, kolem něhož byla již tehdy rozsáhlá zahrada. Významnou úpravou prošel zámek koncem 17. století, kdy byl barokně upraven podle plánů významného italského architekta Domenica Martinelliho a Jana Bernarda Fischera z Erlachu. Zámecká budova je velmi bohatě novogoticky zdobená.

Stejně velkolepá je i výzdoba interiérů vyřezávanými kazetovými stropy, původním historickým nábytkem či pozoruhodným, šestatřicetistupňovým dřevěným schodištěm v knihovně, které vedlo do ložnice knížat a bylo vyrobeno bez použití jediného hřebíku. Ve většině společenských prostorů jsou postaveny mramorové krby. Z pravé strany k zámku přiléhá rozsáhlý skleník postavený v letech 1843 až 1845. V okolí zámku se rozkládá rozsáhlý zámecký park vybudovaný na počátku 19. století. V parku se nachází mnoho vzácných dřevin, rybníků a zajímavých staveb: Minaret z roku 1798Janův hrad – pseudogotická napodobenina hradní zříceniny, nebo Lovecký zámeček.

Do komplexu patří i historický skleník, ve kterém se nachází i nejvzácnější česká skleníková rostlina – strom 300–500letého cykasu Encephalartos altensteinii. Rekonstrukce skleníku v 90. letech nicméně nebrala ohled na význam zdejších rostlin a došlo tak k nenávratnému poškození tohoto stromu.

Lednický zámek se řadí k nejvýznamnějším projevům vrcholného romantismu na území Česka a v prosinci 1996 byl zapsán v rámci celého Lednicko-valtického areálu do seznamu světového a kulturního dědictví UNESCO.

Minaret

je 62 metrů vysoká romantická rozhledna. Nachází se v areálu zámeckého parku Lednice a je součástí lednicko-valtického areálu. Jedná se o nejstarší dochovanou rozhlednu na českém území a zároveň o jediný minaret v České republice. Také je to nejvyšší stavba tohoto typu mimo islámské země.

Janův hrad

také Janohrad, sevřený ze tří stran meandrem královské Dyje, sloužil jako lovecký zámeček. Panstvo se tu před honem shromáždilo, popřálo si štěstí a navečer se vracelo k bohatě prostřenému stolu. Ulovená zvěř se opékala na osmi velkých ohništích na nádvoří. Koně a psi si mohli odpočinout v přízemních prostorách, zatímco jezdci hodovali v prostorných sálech. Tehdejší etiketa poroučela, aby se ženy a muži bavili odděleně, tak vznikly kromě Rytířského sálu i Dámské salónky. Mladé šlechtičny se krmily, pily a tančily s menší vervou než pánové, což dokazuje fakt, že potřebovaly krby. Hlavní sál vytápěný nebyl a když někoho bujaré veselí příliš unavilo, mohl si zajít zdřímnout do odpočinkového sálu prvním patře

Zámecký skleník

nemusíte být zanícený biolog ani vlastnit vysvědčení s jedničkou z přírodopisu, aby vás návštěva zámeckého skleníku nadchla. Vlastně je možná lepší, když vás flóra příliš nezajímá: tahle část expozice člověka dostane svojí bezprostředností, originalitou a autentičností. Na hlavu kape horká voda, v uších zní šplouchání zlatých kaprů v jezírku, na nosní dírky útočí divoká vůně orchidejí. Vzduch těžkne vedrem a krůpěje rosy se třpytí v drobných kapičkách v listoví…

Jako všechno na Lednickém zámku - prostě romantika! Však Lichtenštejnové také nebyli kdoví jací přírodopisci a na zařízení skleníku izahrady si povolali odborníky. Nejlepší zahradníci putovali napříč Jižní Amerikou, aby sesbírali vhodná semena tropické a subtropické vegetace, která by byla krásou a elegancí hodna Lichtenštejnského panství. Přitom sledovali jediný cíl: aby byl skleník krásný po celý rok. Místní zahradníci zvou k návštěvě kdykoli kromě ledna (to je z provozních důvodů zavřeno). Pokaždé tu něco kvete; příroda tvoří v každou roční dobu originální expozici.

Zámecký skleník je zamýšlený i provozovaný jako okrasný skleník. Kdo chce, dostane seznam latinských jmen rostlin, co tu rostou, a může si je podle čísel najít. Můžeme však směle pochybovat o tom, že to tak dopodrobna zkoumali princové a hraběnky, obývající zámek. Ti sem chodili relaxovat a odpočívat a jediný strom, který určitě znali, byl dnes dřevěnou tabulkou označený Encephalartos Altensteinii. Je totiž z celého skleníku nejstarší - bude mu tak tři sta, čtyři sta let.

Lednický skleník je technická památka. Byl postaven v letech 1843 až 1845, kdy téměř všemu udávala tón Anglie - "kolébka průmyslu". Tam přišli s nápadem litinových konstrukcí, nesoucích lehké, často skleněné tabule. Skleněné střechy skýtaly ochranu tržištím i pěstovaným rostlinám. Lednickou oranžérii nahradil majestátný okrasný skleník, jehož střešní konstrukci nesou litinové sloupy tvaru bambusu, zakončené umělými dekoračními lístky. Skleněné "šupinky" jsou dvoubarevné, aby šlo snadno odlišit to, co z původní stavby zůstalo a co je rekonstruované. Mezi listy palem a banánovníků se skrývá busta posledního zámeckého zahradníka, který sloužil Lichtenštejnům. Všechno tu do sebe perfektně zapadá - i ty lavičky jakoby se vprostřed "pralesa" objevily rukou přírody.

Zámecký skleník je 92 metrů dlouhý, 13 metrů široký a 10 metrů vysoký. Při prohlídce vás nebude zdržovat ani popohánět průvodce, takže je na vás, jaké tempo zvolíte, kolik litrů zdravého přírodního vzduchu vdechnete a jak moc kroků uděláte. Skleník je otevřený i o zimních víkendech, tak se sem neváhejte zajít ohřát.

Zámecký park

zámecký park navazuje na areál zámku. Prvně byl doložen v polovině 16. stol. Od 30. let 17. stol. byl postupně přeměňován na velkorysý barokní park. Je významný i po stránce dendrologické. Nedílnou součástí jsou stavby romantického charakteru – minaret, vodárna, akvadukt, umělá jeskyně a řada dalších. Nalézá se zde také zámecký rybník s 15 ostrůvky.
První zmínku o místní okrasné zahradě, zvané Lust a Frauengarten, nalezneme už v soupisu majetku Hartmana II. Ze 16. století. První cizokrajné dřeviny sem byly přivezeny na konci 18. století a postupně zde vznikla ojedinělá sbírka severoamerických dřevin. Park byl často zaplavován řekou Dyjí, proto se majitelé panství rozhodli vybudovat mimořádné meliorační dílo. Vyhloubili ohromný rybník a vytvořili soustavu ostrůvků. V 19. století byl park upraven do dnešní podoby, připomínající staré italské a francouzské zahrady. V hlavní pohledové ose je průhled parkem zakončen minaretem, postaveným na dřevěných pilotech v bažinaté půdě. Součástí parku je replika římského vodovodu spojeného s navršeným skaliskem, které ukrývá romantickou umělou jeskyni zvanou Peklo. Ze skaliska dopadal na hladinu rybníka vodopád. Park s bohatou sbírkou rostlin a dřevin je organicky propojen s okolní krajinou. Jedním z majitelů panství v nadcházejícím století byl Karel I., který nechal vybudovat vodárnu na zásobování fontán, vodotrysků, kaskád, kanálů, nádrží a vodních her.

Tři Grácie

Na Třech Gráciích je zajímavé především to, že ve skutečnosti žádné grácie nejsou. Sousoší zobrazuje trio antických bohyní: Athénu, Afroditu a Artemis. Kromě počátečního písmene jména mají společný lehký úsměv a baculaté postavičky. Na dnešním přehlídkovém molu by neobstály, ale proti svým „konkurentkám“ ze štětce Patra Pavla Rubense jsou přímo vyhublé. Sousoší vytesal z jediného balvanu Leopold Fischer a původně zdobilo zámecký park v Lednici.

Apollonův chrám

Kdysi stál kousek odsud Chrám Múz, který zdobily sochařské skvosty Josefa Kliebera. Když jej zrušili, nechali výzdobu převézt do nově postaveného zámečku, zasvěcenému antickému bohu Appolonovi. Empírový chrám byl postaven na začátku 19. století, aby stejně jako ostatní salety Lednicko-valtického areálu, zpříjemnil život lichtenštejnskému dvoru.

Aqualand Moravia

Celkem 12 bazénů s vodní plochou 3000 m2, některé s využitím vody z místního geotermálního vrtu, rozsáhlá wellness zóna Forum Romanum, sluneční a římské lázně

Mušovská jezera

  • projížďka parníkem z kempu Merkur do Pasohlávek a zpět
  • pestrý prázdninový program pro děti
  • půjčovna lodiček a šlapadel
  • vodní lyže
  • cyklistické trasy podél celé vodní nádrže
  • přírodní koupaliště

Břeclav

Břeclavský zámek

je původně renesanční zámecká stavba, jež byla později přestavěna v romantizujícím stylu, v Břeclavi. Je chráněn jako kulturní památka České republiky.[1]

Původně na místě zámku stál hraniční hrad vybudovaný knížetem Břetislavem I., od něhož panství dostalo své jméno. Hrad sloužil jako jedno ze správních středisek knížectví středověké Moravy, které se později stalo jedním z panských sídel. Později přemyslovský hrad i Novou a Starou Břeclav získali Žerotínové, kteří hrad 1. polovině 16. století přestavěli na renesanční zámekLadislav Velen ze Žerotína (1589-1622) za svoji účast nastavovském povstání po roce 1618 o břeclavské panství přišel. Roku 1638 jej získali Lichtenštejnové, vlastnící sousedních panství Valtice a Lednice. Za válek s Osmanskou říší a následující třicetileté války byly Stará i Nová Břeclav téměř zničeny. V rámci pozdějších rozsáhlých stavebních a krajinářských úprav lichtenštejnského panství, které daly vzniknout tzv. Lednicko-valtickému areálu, byl břeclavský zámek (který nebyl sídelním) jako součást komplexu přestavěn v romantickém stylu na umělou zříceninu.

muzeum

farní kostel sv.Václava

je farním kostelem farnosti Břeclav. Se stavbou kostela se začalo v roce 1992. Kostel se nachází na náměstí, na místě původního barokního kostela z poloviny 18. století. Ale ještě dříve, před tímto barokním kostelem zde stál románský kostel, později přestavěn v gotickém slohu.

Pohansko lovecký zámeček

nechal postavit v letech 18111812 kníže Jan I. z Lichtenštejna. Návrh stavby vytvořil Josef Hardtmuth a Josef Kornhäusel.
V současnosti je zámek majetkem města Břeclavi. V jeho prostorách je od roku 1998 umístěna archeologická expozice břeclavského městského muzea. Jsou zde představeny nálezy z vykopávek stejnojmennéhoslovanského hradiště, nacházejícího se severovýchodně od zámku.

Archeoskanzen - Pohansko

je muzeum v přírodě, znázorňující velkomoravský kultovní, výrobní a obytný areál. K vidění je pohanská svatyně a kostrovépohřebiště z 10. stol., polozemnice, studna a keramická pec z 9. stol. Archeoskanzen se nachází nedaleko zámečku Pohansko u Břeclavi, v místech, kde bylo v průběhu 9. až 11. století v souvislosti se vznikem Velké Moravy, vybudováno jedno z největších středověkých hradišť ve střední Evropě. Kolem archeoskanzenu prochází naučná stezka Pohansko.

židovská čtvrť

Brno

Brno (německy Brünn, latinsky Bruna, v jidiš ברין‎‎ Brin) je počtem obyvatel i rozlohou druhé největší město v České republice, největší město na Moravě a bývalé hlavní město Moravy. Je sídlem Jihomoravského kraje, v jehož centrální části tvoří samostatný okres Brno-město. Město leží na soutoku řek Svratky a Svitavy a má zhruba 400 tisíc obyvatel, jeho regionální sídelní aglomerace pak má zhruba 800 tisíc obyvatel. 

Brno je centrem soudní moci České republiky, stalo se totiž sídlem jak Ústavního soudu, tak Nejvyššího soudu, Nejvyššího správního soudu i Nejvyššího státního zastupitelství. Kromě toho je celkově významným administrativním střediskem, protože zde sídlí státní orgány s celostátní kontrolní působností a další důležité instituce. Za zmínku stojí například Úřad pro ochranu hospodářské soutěže, Veřejný ochránce práv nebo Státní zemědělská a potravinářská inspekce. Od roku 1777 je Brno také sídlem římskokatolické brněnské diecéze, biskupským chrámem je katedrála svatého Petra a Pavla na Petrově.

Město je významným střediskem vysokého školství s 33 fakultami třinácti univerzit a dalších vysokých škol s více než 89 000 studenty. V Brně je zákonem zřízeno studio České televize a Českého rozhlasu. Na Brněnském výstavišti jsou tradičně konány velké mezinárodní výstavy a veletrhy. Rozsáhlý areál výstaviště započal svůj provoz již roku 1928 a dnes je považován také za jednu z kulturních památek města. Největší zde pořádanou událostí je Mezinárodní strojírenský veletrh. Brno proslulo i coby dějiště velkých motoristických závodů konaných na blízkém Masarykově okruhu, tato tradice sahá až do třicátých let 20. století. K nejprestižnějším závodům patří Grand Prix ČR, součást seriálu Mistrovství světa silničních motocyklů. Brno také každoročně hostí mezinárodní přehlídku ohňostrojů Ignis Brunensis, pořádanou od roku 1998. Návštěvnost této události se typicky pohybuje mezi jedním až dvěma sty tisíci návštěvníků po každý den jejího konání. 

K nejvýznamnějším dominantám města patří hrad a pevnost Špilberk.


 

Na stejnojmenném kopci a katedrála svatého Petra a Pavla na vršku Petrov, utvářející charakteristické panorama města a často vyobrazovaná jako jeho symbol.

Druhým dochovaným hradem na území Brna je Veveří, kdysi vybudovaný nad řekou Svratkou a dnes se tyčící nad Brněnskou přehradou. 


Další významnou památkou je funkcionalistická vila Tugendhat, která byla zapsána mezi Světové dědictví UNESCO. Historické městské jádro bylo vyhlášeno městskou památkovou rezervací. K turisticky atraktivním lokalitám patří také začátek chráněné krajinné oblasti Moravský kras, jenž se na území města Brna nachází.

 

Wien

Prater

zábavní centrum pro děti i pro dospělé

zámek Schönbrunn

bývalá letní rezidence císařské rodiny, patří k nejkrásnějším barokním areálům v Evropě. V majetku Habsburků je od roku 1569. Manželka císaře Ferdinanda II. dala v roce 1642 vybudovat na pozemku letohrádek, kterému jako první začala říkat právě Schönbrunn. Zámecký areál s parkem byl budován po obléhání Turky od roku 1696. V roce 1743 ho dala Marie Terezie od základů přestavět. V bezpočtu pokojů, které rozsáhlá císařská rodina potřebovala vedle reprezentačních prostor, sídlili Habsburkové po většinu roku.

V roce 1830 se právě tady narodil císař František Josef, který pojal za manželku okouzlující Sisi a vládl v letech 1848-1916. Poslední léta svého života strávil monarcha výhradně v tomto zámku, který již za dva roky po jeho smrti přešel do správy nové republiky. Dnes patří zámek díky svému historickému významu, krásnému areálu a velkolepému vybavení k pamětihodnostem zařazeným do světového kulturního dědictví UNESCO.

Zámek má 1441 místností, z toho je jich zpřístupněno 45. Vnitřní vybavení je ve stylu rokoka (převážně bílé plochy s ornamenty ze 14ti karátového lístkového zlata) a zahrnuje i české křišťálové lustry a kachlová kamna.

Místnosti, kde císař František Josef žil a pracoval (viz. obrázek), jsou zařízeny stroze a prostě, tím nádhernější však jsou reprezentativní prostory a místnosti pro hosty. V zrcadlovém sále muzicíroval jako šestileté zázračné dítě Wolfgang Amadeus Mozart.

V Čínském oválném kabinetě pořádala Marie Terezie tajné konference se státním kancléřem hrabětem Kounicem. V pokoji zvaném Vieux-Lacque zasedal Napoleon. V Modrém čínském salónu podepsal v roce 1918 císař Karel I. svoji abdikaci (konec monarchie).

Milionový pokoj "Millionenzimmer" obložený růžovým dřevem s drahocennými miniaturami z Indie a Persie patří k nejkrásnějším rokokovým prostorům vůbec. Ve Velké galerii zasedal v letech 1814-1815 Vídeňský kongres; dnes se tu pořádají při zvláštních příležitostech státní audience.

Zoo Schönbrunn – zoologická zahrada

Zoologická zahrada na zámku Schönbrunn ve Vídni je nejstarší zoologická zahrada na světě. Už potřetí byla vyhlášena nejlepší zoologickou zahradou v Evropě. Každoročně přiláká na pandí mládě, sloní přírůstky a mnohá další vzácná zvířata přes dva miliony návštěvníků.

Své urozené hosty zavedl císař František I. Štěpán Lotrinský, manžel Marie Terezie, do nově zřízené menažérie schönbrunnského zámeckého parku v létě roku 1752. Tehdy vznikla nejstarší zoologická zahrada na světě - právě tady ve Vídni.

První senzace se v Schönbrunnu zrodila už v roce 1906. Vůbec poprvé na světě se narodil slon africký chovaný v zajetí - a opět právě tady ve Vídni. V roce 2007 pak přišla další světová premiéra: V schönbrunnské zoo spatřilo světlo světa první mládě pandy na světě zplozené přirozenou cestou v zoologické zahradě. Dostalo jméno Fu Long. Druhé medvídě se narodilo v srpnu 2010, třetí v srpnu 2013. Letos v září se rozrostla také sloní rodina.

Zoologická zahrada na zámku Schönbrunn dnes patří k nejmodernějším a nejlepším zařízením na světě. Výběhy pro zvířata jsou koncipovány opravdu velkoryse a v úzkém spojení s přírodou. Žije to přes 500 živočišných druhů - od tygra sibiřského přes hrochy obojživelné až po nosorožce indické.  K nejpozoruhodnějším atrakcím patří obrovský skleník s deštným pralesem, velký jihoamerický pavilon a ORANG.erie, nový domov vídeňských orangutanů. 2010 byla otevřena nová naučná stezka. Od května 2014 jsou v zoologické zahradě opět k vidění lední medvědi: Nový pavilon, který nese název "Země Františka Josefa", má rozlohu 1.700 m² a bílým chlupáčům nabízí dostatek místa k různým radovánkám. Poprvé lze medvědy pozorovat i při potápění. K tomu se ročně přidají nové velké pavilony a výběhy. Historické kouzlo zoo je však zachováno.

Vědomosti o světě zvířat zprostředkovávají speciální prohlídky a semináře. Hned vedle zoologické zahrady se nachází skleník Dům pouští (Wüstenhaus), ve kterém můžete zkoumat rostlinný a zvířecí svět z těch nejsušších regionů Země.

katedrála Stephandom

Historické počátky kostela sahají až k roku 1137, kdy byla mezi markrabětem Leopoldem IV. a pasovským biskupem uzavřena smlouva, na jejímž základě stavba začala. Slavnostně vysvěcen byl románský kostel o 10 let později, tedy v roce 1147. Do dnešní doby se žádná z jeho částí nedochovala, známy jsou pouze půdorysné rozměry. Na poměry ve kterých vznikal, byl kostel velmi naddimenzovaný – je možné, že už tehdy tím byla projevena snaha o zřízení biskupského sídla. Kostel byl postaven na periferii města – vně jeho hradeb a dlouho se věřilo, že to byla vůbec první stavba na tomto místě, ale jak ukázaly archeologické nálezy z roku 2000, už od 8. století zde bylo pohřebiště a s ním tedy téměř jistě i nějaký kostel.

Mezi lety 12301263 došlo k pozdně románskému rozšíření kostela v jeho západní části – byl přistavěn westwerk, tvořen dvěma Pohanskými věžemi a mezi nimi umístěnou Obří branou. Původ těchto názvů je nejasný. Ke stavbám věží bylo používáno starého římského (tedy pohanského) zdiva. Jiní poukazují na vzdálenou podobnost s islámskýmiminarety. Pojmenování brány bývá odvozováno od mamutí kosti ze sbírky kuriozit císaře Fridricha III. objevené při výkopových pracích pro základy severní věže, která měla být zavěšena nad vstupním portálem. Jiné teorie vidí původ názvu ve středověké němčině.

Od roku 1304 probíhalo další rozšiřování kostela. K východní straně, a tentokrát již v gotickém slohu, byl přistavěn jako trojlodní hala tzv. Albertinský chór, pojmenovaný podle vévody Albrechta II., který stavbu podporoval a za jehož vlády byl dokončen. Slavnostně vysvěcen byl chór pasovským biskupem 23. dubna 1340.

12. července 1359 vévoda Rudolf IV. Habsburský, zvaný Zakladatel, položil zhruba v místech dnešní jižní věže základní kámen k novému gotickému rozšíření „jeho“ kostela. Angažovanost Rudolfa v této věci byla velmi významná. Sňatkem s Kateřinou Lucemburskou se stal zetěm Karla IV., jehož konkurence byla podstatným motivem Rudolfova myšlení i jednání. Podobně jako jeho tchán pozvedl význam Prahy, chtěl Rudolf pozvednout význam Vídně a učinit z ní důstojné vévodské sídlo. Vídeň však stále neměla své biskupství, což v tomto ohledu působilo velmi negativně. Chrám tedy vyrůstal částečně jako prostředek k naplnění zmíněných cílů, částečně i jako konkurence k pražské katedrále. Ne vše se Rudolfovi plně podařilo, ale jeho zásluhou byl v roce 1365 Stephansdom povýšen na kolegiátní kostel.

V následujícím století probíhaly stavební práce sice pomalu, ale stále kupředu. Po obou stranách románské západní stavby byly přistavěny dvojice nad sebou ležících kaplí. V roce 1433 byla pod vedením Jana z Prachatic dokončena jižní věž a dále bylo vybudováno nové podélné trojlodí jako pseudohala. Jeho zdi rostly zpočátku jako vnější skořápka kolem původní románské stavby, která byla snesena v roce 1430. Poté co byl vytvořen krov se v roce 1446 pod vedením Hanse Puchsbauma začalo se zaklenutím.

Dalším politikem, který s kostelem spojil své jméno byl císař Fridrich III.. Dosáhl toho, co Rudolf IV. už nestihl: Podle původního Rudolfova konceptu položil v roce 1450 základní kámen ke stavbě severní věže, obdobné jako té jižní, a při své druhé cestě